Čipy přece nemají nožičky...

1. října 2011 v 14:54 | Li-Po |  Život tropí hlouposti
Zhruba před čtrnácti dny jsem zjistil, že jsem ztratil čip na oběd. Tuto novinku naše škola zprovoznila teprve na začátku školního roku, aby alespoň trochu pozvedla úroveň naší jídelny, jejíž vybavení bylo až do té doby naprosto středověké. Pravda, i přes tuto změnu zdejší strava zůstává stále stejně středověce nechutná. Ale o rozvařených nudlích ve studené polévce a přírodních řízcích, se kterými by se dalo dláždit náměstí, tu dnes mluvit nebudu. Zkrátka a dobře jsem prohrabával malou modrou taštičku na klíče, ve které mám mimo jiné uložený i již zmiňovaný čip. Jenže tentokrát tam nebyl. Teprve po více než hodině přemýšlení jsem si uvědomil, že jsem ho po označení v jídelně pravděpodobně zastrčil do kapsy své šedé mikiny. Tu jsem nakonec v poslední chvíli doslova vyrval z ruky mámě, která se ji právě chystala dát do pračky.


Ztrácení různých věcí není nic neobvyklého. Myslím, že je to problém, který se týká naprosté většiny lidské populace. Někdy si s vámi ale dokážou ztracené věci pěkně hrát. Schválně zapadnou do úzké mezery za skříní, kam se nemůže dostat nikdo, jehož ruka není delší než dva metry a zároveň užší než 5 milimetrů. Chytře si zalezou do míst, kde byste je v životě nehledali, protože jste si naprosto jistí, že tam prostě být nemůžou! Nebo se dokonce učiní neviditelnými a vy je nedokážete najít, i když na ně třeba už pěknou chvíli koukáte. Snad to taky znáte.

Už na starém blogu jsem psal, jak mě zhruba před osmi lety parádně převezl obyčejný klíč od bytu, který jsem byl zvyklý nosit na krku. Tehdy jsem přišel s těžkou aktovkou na zádech ze školy a chystal jsem se, že si odemknu. Ale na krku klíč nebyl. A dokonce ani v aktovce. Musel jsem se vrátit do školy a za asistence družinářky prohlédnout všechna místa, která jsem ten den ve škole navštívil. Téměř hodinové hledání bylo bezvýsledné. Nezbylo mi nic jiného, než se vrátit domů před dveře (máma měla přijít až o půl sedmé večer, byly ale teprve ani ne tři hodiny). Aby mi nebyla dlouhá chvíle, otevřel jsem aktovku a z kapsy s učebnicemi (kterou jsem pochopitelně při prohledávání aktovky vynechal) jsem si vytáhl čítanku. Kde jinde ten malej drzoun mohl být, než pod čítankou?

To byl ovšem teprve začátek z té nepřeberné řady kuriózních ztrácecích příhod, které se mi staly. Jako další příklad vyberu jednu z prosince roku 2008. Byl poslední den před vánočními prázdninami a škola uspořádala tzv. Vánoční show. Bylo to v kulturním domě a trvalo to do půl dvanácté, mohli jsme ale odejít i dřív. Mezi těmi, kteří tuto možnost využili, jsem byl i já. Potřeboval jsem totiž ještě nakoupit pár vánočních dárků. Odešel jsem proto už o půl jedenácté a namířil si to k obchodu. Jenže těsně před obchodem jsem zjistil, že nemám peněženku. Přesně tu peněženku, kterou jsem si zcela určitě dnes ráno strkal do kapsy u riflí a ve které jsem měl skoro 350 Kč.
Na paniku nebyl čas, musel jsem okamžitě začít hledat. Vracel jsem se do kulturáku stejnou cestou, kterou jsem šel k obchodu a celou dobu se díval všude možně po zemi, jestli svoji peněženku někde neuvidím. Bylo mi jasné, že kdyby ji našel někdo jiný, na jakoukoliv poctivost by se jistě vykašlal. Přinejmenším jsem na to nemohl spoléhat, vzhledem k tomu, že žádný lísteček se jménem nebo telefonním číslem jsem v peněžence neměl, takže se nedalo poznat, komu ztracená věc patří. Došel jsem až ke kulturnímu domu a po pár vteřinách váhání jsem vstoupil dovnitř. Vánoční show končila, účastníci se rozcházeli. A nikdo si při tom (naštěstí!) nevšiml malé hnědé peněženky, která se válela na okraji tanečního parketu. Jako bych cítil, jak se mi škodolibě pošklebuje. :-)

A ještě něco navrch. Není to tak dlouho, co naše škola pomáhala organizovat jednu charitativní akci, jejíž součástí byla i sbírka. Naše třída se rozdělila na několik dvou až tříčlenných skupinek, které chodily různě po městě a vybíraly peníze. Já jsem byl ve skupince se dvěma kamarádkami. Jedna z nich měla celou dobu na starosti tzv. "plnou moc", což by se dalo charakterizovat jako kartička, ve které jsou vyplněné naše osobní údaje a která nás opravňuje vybírat (po ukončení sbírky se pak odevzdává společně s vybranými penězi). Moc úspěšní jsme nebyli. I když jsme prošli skoro celé město, na dně kasičky chrastilo sotva pár korun. A pak, když už jsme se chystali, že se odebereme na poštu, abychom vybrané peníze odevzdali, přišlo šokující zjištění. "Plná moc", kterou si kamarádka připnula zavíracím špendlíkem na boční kapsu u kalhot, byla pryč. A nikdo z nás nevěděl ani to, jak dlouho už je pryč. Naposledy jsme ji kontrolovali v době, kdy jsme ráno vycházeli ze školy, mohla tedy být prakticky kdekoliv. Čekala nás tak podruhé procházka celým městem, ovšem za zcela jiným účelem, než poprvé. Dodnes si neumím vysvětlit, jakou náhodou jsem "plnou moc" po značně dlouhé době, kdy už nás všechny bolely nohy, objevil na jednom okenním parapetu v krátké rušné ulici v centru města. Měli jsme víc štěstí, než rozumu. A dodnes si nedám vymluvit, že se na mne ten zavírací špendlík mračil, jako by chtěl říct: "Škoda! Taková dobrá schovka to byla a on ji stejně našel!" :-)

Takže jaký je logický výsledek? Drobné věci možná nemají nožičky, ale každopádně jsou pořádně vypočítavé a škodolibé a schválně si najdou vždycky takovou schovku, abyste to hledání měli co nejobtížnější! Ne vždycky to dopadne stejně dobře jako v těchto příhodách a hlavní ingrediencí do "hledacího lektvaru" musí být kromě 20 dkg obezřetnosti, 15 dkg opatrnosti a 150 ml směsi ostražitosti a rozumu také pořádná dávka prvotřídního štěstí!

PS: Obdivuji ty, kteří to dočetli do konce. A jestli chcete, napište v komentářích nějaký svůj názor, svoji příhodu, cokoliv.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Werika Werika | Web | 1. října 2011 v 19:35 | Reagovat

To jsou úžasné příhody. Někoho mi to silně připomíná :-D
Já jsem na ztrácení a nalézání věcí na nejnepravděpodobnějších místech expert.
Dodnes si pamatuju, jak jsem v  druhé třídě ztratila kartičku na oběd. Ano, místo čipů jsme měli takové relativně velké plastové kartičky a já si ji vždy strkala do neněženky. Ale ouha, po obědě tam nebyla! Sklesle jsem tedy seděla v družině, než pro mě přišla mamka. Když jsem se pak v šatně spolu s kamarádkou obouvala, ejhle, kartička se zázračně vynořila z kamarádčiny boty! Dodnes netuším, jak se tam dostala.
Další příhoda se udála myslím před dvěma roky, kdy jsem jako vždy odemkla dveře, hezky zavřela a večer, když jsem si klíčky chtěla dát do aktovky, jsem je samozřejmě nemohla najít. Přísahám, že jsme se dívali všude. Zvenčí ze dveří, dokonce jsme zvonili na sousedy (kteří samozřejmě nebyla doma)... No klíče nikde. Taťka nakonec vymontoval zámek, jelikož jsem si zabogha nemohla vzpomenout, jestli jsem je ve dveřích nenechala a někdo je pak nevzal. Na druhý den ráno jsem vytáhal ze šuplíku čepici, chtěla jsem si ji nasadat... a vypadly z ní mé klíče. nemusím samozřejmě popisovat, jak byly mí rodiče nadšení :-D
To jsou jen dvě příhody z nekonečné řády každodenních ztrát a (někdy i) nálezuů :)

2 Leilee Leilee | Web | 15. října 2011 v 18:45 | Reagovat

Přiznávám na rovinu, že jsem neměla dost sil ani odhodlání na přečtení celého dlouhého článku :-( . Něco jsem ale pochytila... (Zvlášť se mi líbil ten konec "vyrobte si hledací lektvar"...) Co se týče zapomínání, nižší hodnost než profesionál bych obdržet nemohla...
Před asi týdnem jsem se s těžkou taškou plnou úkolů dohrabala k našemu ("něco jako panelák") domu. Branku mi otevřel jeden soused a já se vesele vydala směrem k našemu vchodu... Hmátnu do kapsy, kde jsou vždycky klíče a ouha... Oni nikde... Tak jsem seděla na schodech a psala básničky. Po asi hodině přišli sousedi a pozvali mě k sobě... Bylo to trapné, ale pozvání jsem přijala... Myslela jsem, že se rodiče již brzy vrátí, ale ono ne... Zrovna ten den se o 2 hodiny zpozdili a já myslela, že se hanbou propadnu od sousedů rovnou k nám... Tvrdla jsem u nich 2,5 hodiny... A kde se nakonec našly klíče? Hm... Uznávám svojí chybu... Při "rychlo úklidu" jsem je ještě s další hromadou věcí narvala do šatní skříně... :-)
To jsem prostě já! ;-)
Tvá Leilee
PS: Budu ráda, když zvýšíš návštěvnost mé stránky (www.manga-silenec.webnode.cz) z O-1... :D

3 Wrathomilka Nass Wrathomilka Nass | E-mail | Web | 26. října 2011 v 12:34 | Reagovat

Nejlepší je, když se člověk někam chystá, už dost spěchá a nemá čas. Najednou zjistí, že nemá např. klíče a začne je zuřivě hledat.
Poté, co prohledá celý byt a ztratí tím spoustu času zjistí, že je má v ruce... :-D

To naše matikářka vyprávěla, že ztratila brejle. Nemohla je najít a tudíž si vzala náhradní. Po nějaké době je nepotřebovala a dala si je nahoru na hlavu.... a ty první byly nalezeny. :-D

4 Leilee Leilee | Web | 3. listopadu 2011 v 13:43 | Reagovat

Jo... To s těmi brýlemi se stalo i mojí mamce... :-D Ale stejně mám dojem, že v počtu úspěšných ztracení stejně v naší rodině vedou klíče, a nebo případně nabíječky k mobilům...

5 Bemata Bemata | 22. prosince 2011 v 9:52 | Reagovat

Já jsem expert v ztrácení věcí :-D Ono já ztratím kus pera, pak ho najdu... :-D

6 Blackie/Lemuriana/Vědma... Blackie/Lemuriana/Vědma... | Web | 28. prosince 2011 v 14:08 | Reagovat

Jó, ztracený věci uměj bejt pořádný hajzlíci...momentálně hledám : dývko Mulan, časopis Level z r. 2008, naušnici, jedno vydání Epochy a ještě něco, na co už si nemůžu vzpomenout :-D

7 Kája Kája | Web | 2. ledna 2012 v 9:41 | Reagovat

Krásně napsané. :)Odkud to asi znám?

8 vestec vestec | Web | 13. ledna 2012 v 2:50 | Reagovat

Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?

9 a. a. | 28. ledna 2012 v 21:45 | Reagovat

kde jsi? chybíš mi

10 Kája Kája | Web | 13. srpna 2012 v 10:13 | Reagovat

[9]: Ano, přidávám se.

11 Lee Lee | 16. ledna 2013 v 18:01 | Reagovat

Všem nám chybíte.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Na veškerý obsah tohoto blogu se vztahují autorská práva. Ať vás ani nenapadne krást! Slovo copyright v překladu NEZNAMENÁ "kopírovat dovoleno"!
.